Naši pejsci Gilar Volshebnaja Loshadka a Orpheus of Darkness Al Maarii Sapphire jsou nafoceni na obalu nově vycházející knihy MVDr. Hany Žertové - Od štěněte ke psu.
Protože tyto stránky vznikly až na podzim 2009, zařadím ještě pár starších fotografií.
26.3.2007 oslavil své 12. narozeniny náš leonberger Brixi Lesní vítr. A byl proto evidován jako leonberger - pes, který se v ČR dožil do té doby nejvyššího věku.
( V roce 2009 ho v dosaženém věku předčil další leonbergeří rekordman. )
Bohužel, od jeho dvanáctých narozenin uběhlo jen 17 dnů a Brixík dne 12.4.2007 podlehl pokročilému stadiu rakoviny.
A toto je nejsmutnější fotografie - pouhých pár minut před posledním vydechnutím. Zemřel za přítomnosti celé rodiny, nezůstal v posledních chvílích sám.
Když jsme si Brixíka před lety přivezli domů, byly mému staršímu synovi tři roky a mladšímu pouhé tři měsíce. Ve chvíli, kdy Brixi umíral, bylo klukům patnáct a dvanáct let.Prožili s ním tedy celé své dětství a on jim byl velmi dobrým a trpělivým přítelem. A ani při velmi divokých hrách jim nikdy neublížil.
Bylo tedy naprostou samozřejmostí, že s námi zůstane tam, kde tolik let žil.
A protože byl Brixík zcela mimořádná psí osobnost, bylo jasné, že na jeho hrobě musí být zasazena stejně tak mimořádná rostlina. A jako takovou jsme vybrali ruj vlasatou ( Cotinus coggygria - Royal purple ).
Z květů tohoto keře se lze těšit pouze několik týdnů, ale listy jsou dlouhodobou ozdobou. Tmavě vínovofialové odstíny se v přírodě vyskytují pouze zřídka, a tak v zahradě působí velmi mysticky a tajemně.
Sehnat tento výjimečný keř v jiné, než v miniaturní velikosti, bylo několik měsíců nemožné. A pak ho obstaral Jirka Pospíšil ( ch.st. Modrý květ ). A tak jsme mohli konečně ruj vsadit do zahrady, na památku našeho Brixe, jako to pravé memento mori.
A tohle je Alek. Neskutečný dobrák - prostě hodný pes. Byl to můj úplně první vlastní pes. Jako maličká jsem si ho vyprosila na dědečkovi, který byl pověřen ( jako myslivec ), aby nalezence, po kterém se nikdo neshání, zastřelil.Naštěstí to neudělal a pejska, kterého jsme pojmenovali Alek, mi nechal. Zažili jsme spolu spoustu úžasných věcí a Alek zemřel ve spánku, když už byl velmi starý.
Měli jsme doma několik českých fousků, několik německých krátkosrstých ohařů a jednoho malého munsterlandského ohaře. Ti byli dobře vycvičeni " na zajíce" i "na kachny" a dědeček si jich cenil natolik, že jsme si s nimi nesměli hrát. Tito psi vozili z různých okresních přeborů medaile a poháry, a tak roli - pejska kamaráda - získal Alek.